Let FRA -> JFK

Let pro nás začal menším zklamáním. Hned po příchodu na svá místa jsme zjistili, že kdyby nám slečna letuška při checkinu v Krakowě zapsala 43. a ne 44. řadu, tak si naše nohy mohly užít víc pohodlí. Ale to by se zase nemuselo stát, že se tu po klucích začnou poohlížet dvě Polky. 

Úplně první prolomil ledy Adam, který zařval přes celé letadlo „ouuu shit“ poté co na něj spadl talíř. Poté se iniciativy chopil Kamil, který holkám kompletně vyplnil další z řady „never ending“ formulářů, možná by se hodilo dodat, že ho předtím však stihl opsat ode mě. Sklidil dokonce takový úspěch, že se za chvíli dostavil i jeden postarší pán se stejnou prosbou. Tady se už Kamil projevil jako správný Havířovák, ne jak při přeletu do Frankfurtu, když chudáka Adama při své premiéře nechal sedět uprostřed, a pánovi pomohl. Kamil nepolevoval ve svém šarmu, doplněný o můj občasný překlad, a holky natolik okouzlil, že mu sdělily, že jsou připraveny přijet na návštěvu hned další víkend…no snad nezmění názor, až se podívají na mapu, což by se docela klidně mohlo stát, jelikož pobývají v okolí New Yorku. 

A pokud ano, tak se žal zapije v neděli, kdy má Adam, jak se mi sám svěřil, narozeniny. Věk to pro pobyt v Americe bude zásadní – 21 let. O to víc by se měla má milovaná maminka stydět, že se nepodvolila mi dát něco s sebou!

Poslední roznášení nápojů téměř ve chvíli, kdy jsme už byli v americkém vzdušném prostoru mě utvrdilo, že letíme do Ameriky. Do pití mi dali led. V Americe totiž bez ledu snad nepijí nic a bez klimatizace by byl jejich život silně poznamenaný.