První dva týdny v Richmondu

První týden to byl samý stresík, ztráceli jsme se po cestě do i z práce, dělali jsme první dojmy, oprašovali angličtinu, učili se vařit, uklízet, ale i pít. Ale abych nepřeháněl, někteří jsou stále v záběhu..pro potvrzení se stačí podívat do kuchyně, kde včera proběhl generální úklid a dnes se tam rodí nové druhy bakterií 

nebo na promáčklou zeď v obýváku, kde jsme se před pár dny „výtečně“ bavili.

Z práce se pomalu stává stereotyp. Třeba včera jsem se přistihl, že si pořádně nedokážu vybavit, co se poslední dvě hodiny na bazénu dělo a to jsem tam měl okolo 20 lidí a neustále jsem někoho napomínal slovy „no running“. Ale ne vždy to funguje, občas musím zahlásit „no corra“. Víte, ona je Amerika svobodná země, plná respektu, všechno funguje i když to vlastně nefunguje, kariérou se tu nazývá i umývání vlasu v kadeřnictví a ani to, že se půlka světa učí anglicky nepřinutí „americko – hispánského“ občana k nějakému poškrábání se na prdeli. Ale i přes menší jazykovou bariéru si vždy sjednám pořádek, píšťálce naštěstí rozumí všichni. Můj pracovní den vypadá asi tak, že nejdřív třikrát odložím budíka, někdy kvůli toho vynechám i snídani. Placená šichta začíná sice až v 10:30, ale ještě předtím musím pokaždé absolvovat zhruba 35 minutovou Tour de Richmond na kole do práce, trasa má 6 mil (6*1,6 = 9,6 km, abyste se taky nečemu přiučili) a je poměrně členitá, proto jsem už také vyřkl svůj požadavek na proplácení cesty. Začínám vždycky téměř stejně. Naměřím hodnoty chlóru a PH, vysaji dno bazénu, vylovím nějaké listí, několik žabek a dokonce po jedné silné bouřce, kdy po bázenu létaly lehátka a slunečníky, i želvičku, kterou to muselo odnést od přilehlého jezírka.

Pak už jsem připraven i na 60ti členné davy, které se za celý den na mém bazénu vystřídají. Ve čtvrtek jsem měl v jednu chvíli na bazéně 45 lidí, z toho 30 ve vodě. A když vám do bazénu chodí i malé dětičky, které můžou tak maximálně sedět na schodech, ale občas podlehnou pokušení je opustit, tak se při takových situacích pořádně zapotím. A to všechno jen proto, že jejich bazének vypadá takto. Ani zakrýt to nemůžou.

Cesta domů se pro mě už dvakrát proměnila v pořádný problém. Jednou jsem zjistil, že mám píchlé kolo, což bylo ještě v pohodě, přijel pro mě supervisor. Podruhé mi však zhruba v polovině cesty upadl pedál, takže jsem každé mírnější stoupání musel šlapat pěšky. První případ, i na to že to bylo mé poprvé, ještě beru, ale aby u druhého kola po 5 dnech upadl pedál? Nálepka made in America. Jediné, co to zachraňuje je 90 dní záruka obchodního řetězce Walmart, který vám umožňuje kolo do této doby bez udání důvodu vyměnit či vrátit s plnou refundací. Takže nyní mám své 3. kolo a jakmile dostanu svou první výplatu, jdu si pořídit jedno z těch, co tam vystavují za 200 USD a pak jim ho vrátím, right in their face!

Co se týče volného času, tak ten si potom co Peete prolomil heslo na zabezpečenou wifi, krátíme pěkně doma na internetu nebo s naším novým kamošem z Česka, který přišel ke Kamilovi na bazén. Jmenuje se Richard, je mu 36 a je tu už 12 let. Většinu času tu pobýval nelegálně, ale nyní má zelenou kartu a říkal, že se brzy chystá i do Česka. Jen díky němu jsme teprve podruhé opustili apartmány. Vzal nás do hospody na finále NBA. Musím se přiznat, že takhle sám bych si to v televizi nikdy nepustil, ale atmosféra podobná té, když v české hospodě sledujete přenos z mistrovství světa v hokeji, tomu dodává přesně to, aby vás to chytlo aspoň ke konci zápasu, kdy se hra stává opravdu zajímavou bitvou. Po zápase nás pěkně zavezl dom a dokonce uhradil velkou část útraty, takhle nás vyvezl dvakrát. Úplně poprvé jsme jeli na párty za druhou polovinou plavčíků z Česka, kteří od nás bydlí pěšky 8 mil. Po úmorné a komplikované cestě richmondským MHD, kdy jsme naletěli údajům na google maps a dále jsme je neověřovali, jsme dorazili na párty zhruba o 3 hodiny oproti plánu a to ještě jen díky tomu, že nás nakonec vyzvedli autem, poté co jsme dojeli úplně jinam, než bylo na rozpisu, který najít byla taky pořádná fuška.

Ale i přes tolik historek a zajímavých situací mi pořád příjde, že se tak říkajíc "zahříváme" a pořádná sranda teprve přijde. Takže let's keep in touch and see you.

Filip